Diskuse - Posttraumatická zahořklost - furt nás to žere

Sice tohle byla jenom navrhovaná nemoc a cvokaři se domluvili, že to nemoc není, ale myslím že to bylo dobře popsaný a že určitě nejsem jediná kdo se v tom pozná.
Stalo se to dávno, byla to vlastně normální věc, ale furt nás to žere.
Není to posttraumatická stresová porucha, zaprvý je to o vzteku a hořkosti, ne o strachu a úzkosti, a potom to nebyl nějakej stres kde by šlo o život, jako bouračka nebo válka nebo požár, ale normální věc, která NÁM PŘIŠLA KUREVSKY NEFÉR!!!

Blbý je, že to asi neznaj ani cvokaři a psychologové. Mám ten pocit. Ze svých setkání s několika z nich. Teď jsem ale zjistila, že jeden cvokař to popsal. No ale je to Němec, takže smůla. Jak bych se s ním bavila? A stejně je to nějaký velký zvíře, takže bych na to neměla prachy.

Diagnóza podle tohohle týpka:
"Potkala tě v minulých letech nějaká událost, která tě dlouhodobě negativně psychicky ovlivnila?" (musíš říct ANO)
"Vnímáš tu událost jako nespravedlivou a nefér?" (musíš říct ANO)
"Cítíš hořkost, vztek a bezmoc, když ti to někdo připomene?" (musíš říct ANO)
"Měl jsi předtím nějaké VÝRAZNÉ psychické problémy, jako depresi nebo úzkostnou poruchu, která by to mohla vysvětlit?" (musíš říct NE)

Pokud jste zatím prošli, tak se ptáme dál, a to na tyhle otázky:
Měl jsi během posledních měsíců opakované nutkavé myšlenky na tuhle událost?
Pořád tě to extrémně rozčiluje, když se ti ta událost připomene?
Způsobuje ta událost nebo ten kdo jí způsobil že se cítíš bezmocný?
Máš od té události spíš blbou náladu?
Ale když tě něco zaměstnává nebo rozptyluje, tak máš OK náladu?
Jestli jsi teď řekl aspoň 4x ANO, tak se tě to týká.

Na počátku byla Hloupost ve škole.
Teda, všichni si myslí že to byla Hloupost. Osoba která figurovala jako Mrcha č. 1 si už po pár měsících myslela, že je mezi námi v pohodě vztah a chtěla mi koupit něco k pití. Všichni ostatní si taky mysleli že NO PROBLEM.
Je to deset let zpátky, takže je vám asi jasný, že dneska nemůžu jít A PROSTĚ SI S NĚKÝM PROMLUVIT, protože už tehdy lidem přišlo že se v tom nimrám.

Jenže ono TO NEBYLO FÉR!!!
A jelikož to nebylo fér a já jsem se v tom nimrala, tak jsem začala mít problémy ve škole a doma, a šla jsem za cvokařkou, která řekla deprese a dala mi akorát prášky na depku a prášky na spaní, aniž by se se mnou vlastně o čemkoli bavila.
Jenže těma problémama jsem zanedbávala školu a pak tam měla problémy a nemohla chodit na brigádu a nemohla mít žádný volný čas.
TO NEBYLO FÉR!
Pak jsem stejně šla na vejšku, a myslela jsem že to musím napravit, a že musím mít dobrý známky, být hezky oblečená (poprvý v životě, by the way), mít kulturní život, sportovat, chodit na rande... blablabla.
Všechno blbě, burnout. Aby ne. Když mě rodiče nedávali prachy, takže jsem si musela vydělat na nájem a jídlo, a přitom jsem se srovnávala s lidma kterým rodiče všecko platili. A chtěla jsem bejt stejně aktivní a stejně dobře oblečená a tak dále.
Ale to mě nedeptá. MĚ DEPTÁ TO, ŽE JSEM SI TO OBDOBÍ "HEZKÉHO OBLÉKÁNÍ" A TAK NEUŽILA NA STŘEDNÍ ŠKOLE. Kam to podle mě patří. A neužila jsem si to PROTO, že jsem měla depku a neměla jsem sílu na nějakou brigádu, a depku jsem měla protože se tehdy stala Hloupost.
Potom práce. Opět problém. Protože jsem se v práci často NUDILA, a když já se nudím, tak se nimrám v minulosti, a vždycky se velmi rychle dostanu k Hlouposti, a to mě strašně naštve. A když mě to strašně naštve, tak jsem pak protivná na lidi, a když jste protivní na lidi v práci, tak o tu práci taky rychle přijdete.
Tak se stalo.
Normálně by to nevadilo, protože to nebyla práce v oboru a mezitim jsem dodělala magistra dálkově.
No ale je tam rozkládaný studium a nějaký blbý známky atd., a zrovna v tom co bych chtěla dělat to vadí (ačkoli obvykle se na známky už nikdy nehledí). Takže to mě teď děsně deptá.
Ale mě nedeptá že v červnu 2012 jsem se málo učila na zkoušku X. Ne. Mě tohle jako zamrzí, ale řeknu si že to tak muselo být, protože předtím bylo to a to a to, a to všechno muselo být, takže s tím jsem smířená, ale nakonec se samozřejmě postupně dostanu až k Hlouposti, a je to v háji.

A víte co je nejhorší?
Že o několik let později měla STEJNÉ problémy moje mladší sestra, ale v jejím případě se rodiče zachovali tak, jak měli. A proč? Protože ona jednoduše prohlásila, že do té školy chodit nebude, a že se klidně nechá vyhodit, že jí je to fuk.
Takže ve finále si ještě musím být vědomá toho, že se nic z toho nemusela stát, kdybych byla nafrněná puberťačka, místo stresu hodila nohy nahoru a řekla, že do té školy už nikdy nejdu a mámo zaplať mi soukromou.

No a co s tím?
Jak už jsem psala, hned zkraje jsem byla za PANÍ MUDR. s atestací Z PSYCHIATRIE... kterou mě o pár let pozdějš napadlo najít si na Známý lékař, kde na ní lidi svorně nadávali že umí jen psát prášky.
DAMAGE DONE.

Pak jsem byla třikrát za různýma psycholožkama. NIC Z TOHO.
Od všech jsem se dozvěděla, že minulost je minulost, změnit se nedá, a tudíž se s ním mám smířit a pokračovat v krasojízdě. To je rada, kterou jsem nepochopila. To si všechny ty dámy myslely, že mi sdělují nějakou NOVINKU? Že jsem si až do té doby myslela, že minulost překopu? Zcela očividně mi chybí ta schopnost SMÍŘIT SE S TÍM a PROSTĚ TO PŘESTAT ŘEŠIT, takže říct mi "smiř se s tím" je jako říct cukrovkáři "dycky když sežereš něco sladkýho, tak ze svojí slinivky nebo sleziny vystříkni inzulín". Myslim že se mě chtěly zbavit. A nebyly schopný prostě říct "hele to je na mě moc složitý, zkuste nějakýho jinýho psychologa, já fakt nevim".

Možná je fakt problém v tom, že když nemáte nějakou psychickou vadu, která by se dala popsat jejich tabulkama, tak že si s váma neví rady. Co jsem četla knihy toho Němce (jmenuje se Michael Linden), tak tam sáhodlouze popisuje rozdíly mezi PTED a depresí (kterou mi vnucovali), úzkostnou poruchou (taktéž) a PTSD (který se to podobá nejvíc, ale to se týká lidí třeba po znásilnění nebo skoro-smrtelný bouračce, takže je jasný že tu diagnózu nezneuctí tím, že by jí přišili někomu kdo měl problémy nesrovnatelně menší).
Kolikrát si říkám že by mi pomohlo

(jak se mi to povedlo odeslat přes klávesnici?)

Kolikrát si říkám že by mi pomohlo PROSTĚ TO JEN NĚKOMU VŠECHNO VYPRÁVĚT, ale to byla dlouhá story už zkraje, natož po deseti letech.
A už zkraje to nešlo, protože jsem byla brzy přerušena s tím, že je to Hloupost a že na to mám zapomenout. Případně že si mám dát panáka a zapomenout. To je teda asi tak jediná rada, která by technicky vzato fungovala, ale samozřejmě následky si asi všichni dovedeme domyslet. No a po roce už to byl jen úžas nad tím, že "si pořád ještě pamatuju tak podrobně?". Dyť to bylo už děsně dávno.

aby Tě nežrala chlamydie pn.