Diskuse - majetnické sklony

Dobrý den. Potřebovala bych poradit jak zvládnout a snad i změnit svoji kopmplikovanou povahu. Nebudu zde vypisovat všechny problémy, které mám. Jen na úvod bych chtěla napsat, že mám trochu slabší nervy. Neumím to správně pojmenovat, u psychologa jsem nebyla. Jen na spoustu věcí, které se mi nelíbí reaguji přehnaně. Výbuchy vzteku až agresivita, histerický pláč, pocity beznaděje, sebepoškozování,... Co teď aktuálně řeším za problém je odjezd mého přítele na dovolenou s kamarády. Nedokázala jsem to vzít jako ostatní holky. Nedoázala jsem mu to přát, slíbit, že tu na něj budu čekat apod. Ostatní slečny napekly buchty a já dva dny střídavě plakala a propadala naprostému zoufalství. Všechno jsem mu vyčetla, že mě nemá rád, protože tu nezůstává se mnou, ale odjíždí s kamarády. Vím, že mě má moc rád a jsme pořád spolu, ale nedokážu ze sebe vypudit tu otázku, proč si vybral je a ne mě. Moc mě to mrzí, snažím se logickými argumenty přesvědčit sama sebe, opravdu jsem si jistá, že mě miluje, ale tím spíš nechápu PROČ odjel. Já nikam s kamarádkama nejezdím. S přítelem jsem 2 roky a dost jsem se na něj upla. Nejlíp je mi s ním a nikým jiným mi není tak dobře, takže jinou společnost nevyhledávám. Když někde náhodou jsem, stejně pořád myslím jen na něj a velice rychle z té společnosti uteču do náruče přítele. Na druhou stranu studuji mimo město kde bydlíme, takže pravidelně odjíždím na 3 dny. To mi ale tolik nevadí. Jak je to možné? Chci aby byl pořád u mě, abych pro něj byla přednější než všechna jiná zábava. Ale aby to chtěl sám a ne na můj příkaz... Sama sebe nechápu. Prosím zkuste někdo najít ten zásadní problém. Co se se mnou děje a jak to mám spravit. Nechci přítele omezovat. Jsme ještě mladí, je nám 23, ale vím, že je to můj životní partner. Nechci ho ztratit, ale s takovou by mi za chvíli utekl. Logické zdůvodnění v mém případě nepomáhá. Je to něco uvnitř. Předem děkuji za vaše názory, K.

Kitty, máš pravdu, děláš chyby a přítel to takto nejspíš dlouho nevydrží. Působíš na mne nezrale a ve vztahu k příteli závisle. Takováto závsilost partnera člověku může zpočátku i lichotit, pak už to spíše obtěžuje a leze na nervy!!! Podívej, pokud ti nevadí, že tři dny v týdnu s ním nejsi, protože máš jinou práci(zábavu), nebude ti to vadit ani v dalších dnech, pokud si najdeš zábavu. Choď se bavit s kamarádkama, cvičit .. cokoli ... musíš mít nějaký "život bez něj" ... klidně an něj při tom mysli a těš se :-) ... oč méně se uvidíte, o to hezčí pak budou chvíle s ním... Láska naní o tom, že jste spolu 24 hodin denně .. jistě že jsi mu přednější než vše ostatní, ale to neznamená, že nic jiného nepotřebuje ... Všichni chlapi potřebují kamarády, koníčky ...

A jestli si nevíš rady sama, zkus se obrátit na psychologa ... od toho tady jsou, aby pomáhali utrápeným dušičkám :-)

Milá Kitty,
z části opravdu rozumím problému, který tu popisuješ a v podstatě se musím vyrovnávat s něčím podobným a i já stejně jako ty cítím, že to není ve vztahu rozhodně nic zdravého. Je třeba na sobě neustále pracovat, protože je to možná i celoživotní boj se sebou samou. Možná by jsme se my s těmito sklony měli snažit žít i svůj život ve smyslu, ne se ve všem plně odevzdávat jen a jen partnerovi, aby nás hold hned jen tak nerozhodil fakt, že je partner s jinými.
V našem vztahu je to tak, že jeho kamarádi mi nevadí, sice mi jeden z nich není moc sympatický a nechovám k němu zrovna důvěru, ale to je naprosto si myslím, že normalní, kvůli tomu se nerozčiluji. Problém je v tom, že jsem si utvořila obrovskou, ale obrovskou nedůvěru k jeho mamince a cokoliv se týká ji, tak je problematické. Já opravdu té paní nevěřím, zažila jsem, že věci zlehčovala, čímž zkreslovala před ním vůči mě realitu, citově ho vydírala a neustále se snaží ho k sobě poutat, ale způsobem, který není vůči mě rozhodně ve všech případech korektní. Můj přítel narozdíl od svých bratrů však ji nevyhledává a nemá tendence se k ní uchylovat, což je opravdu mé jediné štěstí. Od mala byl ten co se jako jediný s maminkou nemazlíval, přesto je teď ve vztahu ke mě velmi přítulný, říkává, že si to schoval až pro mě:), jsme spolu 5let. Přestože tedy přítel k mamince netíhne a opravdu nemá potřebu se k ní nějak více uchylovat, což mi i moje maminka říkala, že v tomhle ohledu jak ho zná,mám výhodu, přesto jeho rodina neustále vyvíjí tlaky. Příjde mi, že vlastně ne ani on, ale hlavně maminka a zbytek rodiny se pořád i 3 roky po tom, co žije se mnou, nevyrovnali s tím, že má svůj vlastní život a tak ho má maminka tendenci informovat o každě věci v rodině. Informuje ho co si kdo zrovna většího v rodině koupil, že jeho dospělému bratrovi trhali zub, že ji bolí to a to a já to vzhledem ke své majetnické povaze strašně těžko nesu, takže jsem v podstatě v podobném presu jako ty. A dobrý vztah k rodičům je samozřejmě zcela logicky pro všechny důležitý, nevím jestli ti zrovna tohle pomůže, ale v tomhle případě si myslím, že jsem na tom stejně ne-li hůř, protože styk dětí s matkami je asi častější než výlety s kamarády. Od doby co před ním o mě neříkala pravdu-což je asi rok zpátky jsme byli u nich pokaždé spolu, já se vyloženě té paní děsím, protože je pořád maminka a když tam nejsem přítomna, vím, že ho umí svými citovými výlevy částečně zahnat do kouta, což je pro mě asi tak nesnesitelné jako tvoje představa, že je tvůj přítel na dovolené s přáteli. Přestože vím, že jsem pro přítele na prvním místě a rozhodně důležitější než jeho maminka, což mi už mockrát dokázal, i víc si rozumí s otcem než s matkou, přesto je zcela logicky důležitá i tak a pro mě je představa, že do něj bude za mé nepřítomnosti vrkat své citové výlevy, nepřípustný jako pro tebe představa, že je přítel pryč s přáteli a tak si říkám co teď? Tohle je přece strašné a bohužel přestože vím, že bych se měla snažit být více flegmatická v tomhle ohledu, vím, že tohle semeno nedůvěry do mě zaryla ona maminka a rodina svým chováním.
Tak přeju tobě i všem nám co se musí s tímhle vyrovnávat hodně silné nervy a budu vděčná za každý názor jak se s majetnickými sklony vypořádávat.

Děkuju za reakce. Svoji nezralost nedokážu posoudit, faktem ale je, že v pozici "dítěte" je mi velice dobře a k této roli se často uchyluji jako únik z vnějšího světa nebo jak jinak to mám nazvat. A s tou závislostí máte naprostou pravdu. Na příteli jsem závislá až nezdravě. Do školy jezdím z povinnosti a už 4 roky, takže na toto povinné a nutné odloučení jsem si zvykla a nepřemýšlím nad ním. Toto je něco jiného. Snažím se hledat si zábavu sama a nesedím doma, ale všechno je to jen z povinnosti a aby mi to rychleji uteklo než se přítel vrátí. Když by tu byl se mnou, nikam bych nešla. Nedokážu přijít na chuť žádné aktivitě, kterou bych dělala bez něj, i když jsem se o to mockrát snažila. Jen koukám na hodinky a nemůžu se dočkat konce, abych už mohla běžet za ním. Proto nedokážu pochopit, že jeho něco baví beze mě. Nebo že se vůbec dokáže bavit beze mě a mrzí mě to. Beru to jako útok na svoji osobu, že to necítí stejně jako já. Že nemá potřebu mi věnovat každou nanosekundu svého života. Nevím co s tím. Vím, že ho to trápí a souhlasím, že přehnaný zájem je časem otravný. Ale jak se od něj odpoutat opravdu s chutí a ne z musu, to netuším...

Jinak k té návštěvě psychologa... Problémů se svojí osobou mám víc než dost a nejen toto. Ke komu mám jít pro to, aby vůbec rozpoznal co se mnou je? Jak poznám, co je ještě na psychologa a co už na psychiatra? Nebo když půjdu k psychologovi a budu mít problém, který se ho nebude už týkat a bude vyžadovat nějakou medikaci, pozná to a pošle mě k němu? A jsou všichni psychologové placení? Opravdu nemám 600,- Kč na jedno sezení... Díky za radu.

Kitti,já bych ti psychologa určitě doporučil,většina je jich placena z veřejného pojištění.

Já si, Kitty, nemyslím, že bys potřebovala psychiatra, ale každopádně pokud snad ano, psycholog by to jistě rozpoznal a nějakého ti doporučil. Obojí je placeno z veřejného zdravotního pojištění (až na výjimky, které nemají s pojiš´tovnou smlouvu), takže platit nemusíš nic!

Ahoj Kitty, já bych ti doporučila, aby jsi navštívila psychiatra, protože se u tebe zjevně jedná o psychickou poruchu. Možná by dočasným řešením bylo i nasazení antidepresiv, aby ses zklidnila a uklidnila. Pak by ti sice případná odluka mohla být nepříjemná, ale nenesla by jsi to jako tragédii. Tvoje reakce jsou opravdu nepřiměřené a mohly by se stát s největší pravděpodobností důvodem k rozchodu. Tohle totiž nevydejchá žádný chlap. Ty za to nemůžeš, je dost možné, že nejsi příliš sebevědomá a máš pocit, že musíš si svého přítele nepřetržitě hlídat, aby jsi o něj nepřišla. Určitě tvá porucha má nějakou diagnózu a tutíž se dá léčit. Čím dřív, tím líp pro tebe i tvého přítele. Ty se přestaneš trápit a on si oddychne.Pak budeš schopná mít i nějaké ty své koníčky a zájmy, najdeš si kamarádky. Je naprosto normální, když si chce přítel vyrazit na pánskou jízdu a krátké odloučení vztahu vždycky prospěje. Jenom si představ jaké krásné uvítání tě po návratu čeká a jakou vášnivou noc prožijete. Nesmíš si představovat, že jakmile ho spustíš z očí tak se ti spustí, nebo, že po něm nějaká baba vyjede. Tohle totiž nikdy neuhlídáš a jistotu nebudeš mít ani se snubním prstýnkem na ruce a třemi batolaty okolo sebe. Jestli tě má rád, tak to bere jako relax a ne jako honidbu za děvčaty a o to víc se na tebe bude těšit. Myslím, že ale potřebuješ odborníka a léčbu, aby jsi to všechno zvládla bez nějakého velkého trápení.Jinak si tohle peklo budeš prožívat celý život, nebo do doby, kdy si opravdu vážně ublížíš. Držím ti palce a přeju, aby tvůj přítel měl tolik trpělivosti, aby to zvládl do doby než s tím začneš něco dělat.

Ahoj Kitty,
já jsem měla podobný problém s přítelem. Když jsme spolu začali chodit, chtěla jsem s ním trávit každou volnou chvíli, ale on se dál držel svých zvyklostí, t.zn., že dvakrát týdně se svou partou sportoval, jednou týdně navštěvoval svou matku a děti u něho přespávaly také dvakrát za týden. Víkendy jsme byli spolu. Nemohla jsem pochopit, že i v počátku našeho vztahu, kdy je člověk úplně zpitomělý láskou si klidně na ten svůj volejbal šel a ani jednou ho nenapadlo vynechat, aby mohl být se mnou! Asi byl problém v tom, že já jsem takovou aktivitu neměla. Dokonce na Silvestra (to jsme spolu chodili teprve 3 měsíce) jel s partou na hory (já jsem pozvání odmítla, protože jsem tam nikoho neznala) a mě nechal s kamarádkou doma. Mockrát jsme se spolu na tohle téma bavili, ale on si trval na svém. Já jsem se nechtěla shodit, tak jsem se s tím postupně vyrovnávala. Dokonce ještě letos při silvestrovské oslavě (byli jsme ve čtyřech v restauraci s mými přáteli) po pár sklenicích alkoholu se vyjádřil, že kdyby si musel vybrat mezi partou a mnou, vybral by si partu. Na to jsem se sebrala k odchodu. Šel se mnou, ale bylo dusno. Dodnes nevím, jestli to myslel vážně.
Teď už jsem si zvykla. On se mě pořád snaží začlenit do své party. Občas s nimi něco podniknu, ale volejbal hrát nechodím, ačkoliv jsem ho kdysi taky moc ráda hrála a on mě k tomu přemlouvá. Hrozně by chtěl, abych se začlenila a užívala si partu s ním, ale já vím, že to nejde, protože roky, které oni strávili společně, už nedohoním.
Takže, dá se s tím smířit, ale chce to čas. Že je chlap rád i s někým jiným, než s tebou, neznamená, že by tě neměl nejradši, nebo dokonce o tebe nestál. Vím podle sebe, že kdybys měla partu holek a pořádaly jste dámskou jízdu, taky by ses ráda zúčastnila a nepřišlo by ti nefér, že tam tvůj přítel nemůže.
Nehledej v tom nic negativního, že jede s klukama :-) On se ti vrátí a bude rád s tebou.
Psychologa hradí zdravotní pojišťovna, ale chce to zjistit si, jestli i ta tvoje. Platíš jen těch 30,-Kč za první návštěvu, což je vyšetření. Psycholog určitě pozná, jestli ti stačí konzultace s ním, nebo potřebuješ léky a tudíž psychiatra. Není za co se stydět!
Přeju ti hodně síly a vytrvalosti k zvládnutí tvého problému!

Z tvé poslední reakce Kitty je pravdu cítit, že má tvůj problém opravdu hlubší kořeny než jak jsem vypsala ten svůj a působí přeci jen trochu akutněji, tak ti jen přeji ať se ti podaří ho brzy vyřešit a nabudeš potřebnou sebedůvěru a klid!:)

Mockrát děkuju za vaše názory, reakce i podporu. Opravdu bych to chtěla nějak utnout a vyřešit a zkusím vyhledat odbornou pomoc. Doufám, že mě ten člověk pochopí, protože kdykoli jsem se svěřila kamarádce nebo komukoli, tak mi jen řekli ať si z toho nic nedělám, a že je to normální když lidi tráví čas i odděleně. Já to vím, ale nijak mi tato informace nepomohla. Myslím, že ani nepochopili o co mi šlo. Nepochopil to ani přítel. Myslel si že žárlím, prudím nebo závidím. Až teď posledně si asi všimnul, že to není jen holčičí trucovitost. Ale to jsem už vyhrožovala sebevraždou, dokonce jsem se pokusila ho sbít a plánovala jsem pomstu tomu kamarádovi, se kterým odjel. Chtěla jsem zabít jeho přítelkyni. Byli to jen slova, výhružky aby tu zůstal, ale stejně... Strašně mě to teď mrzí, tak doufám, že psycholog mi pomůže. Nejsem si totiž jistá jak to přesně vyjádřit. Někdy popsat ten správný pocit je strašně komplikovaný. A taky musím říct, že se dost stydím a bojím se co mi řekne. Snad to dobře dopadne a narazím na dobrého a chápavého člověka. Takže ještě jednou díky za pochopení a povzbuzující slova. Moc mi to pomohlo...

Ahojky Kitty, kamarádka není odborník a navíc já tvrdím, že kdo si v životě neprošel nějakou tou svou psychickou krizí - deprese, úzkosti, panika, hysterické záchvaty( mám na mysli opravdovou diagnózu hysterie ne jako nadávku )- nemůže pochopit o co jde. Odborník to studoval, alespoň teorii má v malíku a ví jak si s tím poradit. Pouze zdravý člověk může "pochopit", že dočasné odloučení je "normální" a ty až na tom budeš lépe to pochopíš taky. Velmi oceňuji tvůj pozitivní přístup k řešení této situace,tvého stavu. Je vidět, že jsi rozumná holka a uvědomuješ si, že něco není v pořádku a chceš s tím něco dělat. To je moc dobře, to znamená, že jádro je zdravé a ty se z toho dostaneš. A to co popisuješ v posledním příspěvku mi přijde dost alarmující a opravdu bych šla rovnou k psychiatrovi, ne k psychologovi. Psychiatr má mnohem více možností a setkává se s různými poruchami i odchylkami.Musíš jít ke svému praktickému lékaři a nechat si napsat doporučení. Psychiatrovi se nestyď říct všechny, ale úplně všechny potíže i myšlenky, které tě zužují. Víš, všichni máme potíže a přiznat si je považuji za poloviční úspěch. Takže ty jsi vlastně už v půlce cesty k uzdravení. Když si uvědomíš, že jedině celá pravda může doktorovi pomoct tě pochopit a léčit, bude to dobré. On slyší ve své ordinaci mnohem, mnohem horší věty než ty, které mu hodláš sdělit ty. Určitě neodkládej jeho návštěvu, pomůže to tobě i všem lidém v tvém okolí.Neboj se, že by tvá situace nešla pozitivně a k plné tvé spokojenosti vyřešit. Tvůj přítel tě nejenom nesmírně miluje a je velmi chápavý, protože ti řeknu upřímně, že každý jiný by zdrhal až by se mu za patama prášilo. Tak si toho považuj a teď je řada na tobě, aby jsi s tím něco udělala. Tak se , holka, drž!!!!! A koukej mu napéct na cestu buchty !!!! :o)))))))))

Ahoj, milá Kitty,
hlavně návštěvu u psychologa neodkládej a řekni mu popravdě vše, co ji tu napsala nám, aby ti mohl opravdu pomoci! Nestyď se, doktoři jsou tu, aby nás léčili, stejně tak, jako jsou tu třeba pekaři, aby pro nás pekli chleba... Opravdu nezamlč vůbec nic, aby mohli správně určit tvou osobnost, jinak ti nepomůžou.
Máš sourozence, rodiče? Rozumíte si? Máš nějaké zájmy, třeba sport, hubdbu, umění, ruční práce?
A před přítelem "nedělej vlny", nebo hrozí, že od tebe odejde.
Moc ti přeju, abys to zvládla.

Už prešlo veľa času a ty si už isto inde. Pravdepodobne sama alebo s niekym iným. Nemyslím si, že je správne spoliehať sa na psychológa alebo psychiatra ale ak nemáš blízkeho človeka, ktorý ta pozná, mysli to s tebou dobre a je ochotný ti pomôcť a dokáže aspoň trochu porozumieť tvojmu problému, potom musíš vyhľadať pomoc. Platí však, že najlepšia pomocna ruka je na konci tvojho ramena. Ty si už urobila veľa dôležitých krokov. Vlastne všetky, čo si mohla. Dostala si zo seba pOpis svojho ja, vieš, že máš problém, vieš v čom spočíva, to si už pri cieli, len nevieš ako to vyriešiť. Pochop, že to bude dlha cesta. Nevystačia si sama ale je to len na tebe. Malými krocikmi, podpísanými hore v ostatných príspevkoch budeš postupne napredovať ale stále aj zlyhávať. Až keď sa pomoc stretne s tvojou snahou a láskou blízkej osoby, budeš v pohode. Nakoniec aj bez liekov. Skúsiť môžeš začať so životosprávou. Daruj si všetko dobre, čo by si si mala dopriať. Dobre jedlo, cvičenie, stretnutia s ľudmi, ak nemáš blízkych len nadávaj atmosféru v iných vzťahoch, aj cez telku. Vyplakať sa do sýtosti, keď sa ti bude chcieť. Pomáhaj ľuďom, čo sú na tom horšie ako ty. Pôjde to.

Už prešlo veľa času a ty si už isto inde. Pravdepodobne sama alebo s niekym iným. Nemyslím si, že je správne spoliehať sa na psychológa alebo psychiatra ale ak nemáš blízkeho človeka, ktorý ta pozná, mysli to s tebou dobre a je ochotný ti pomôcť a dokáže aspoň trochu porozumieť tvojmu problému, potom musíš vyhľadať pomoc. Platí však, že najlepšia pomocna ruka je na konci tvojho ramena. Ty si už urobila veľa dôležitých krokov. Vlastne všetky, čo si mohla. Dostala si zo seba pOpis svojho ja, vieš, že máš problém, vieš v čom spočíva, to si už pri cieli, len nevieš ako to vyriešiť. Pochop, že to bude dlha cesta. Nevystačia si sama ale je to len na tebe. Malými krocikmi, podpísanými hore v ostatných príspevkoch budeš postupne napredovať ale stále aj zlyhávať. Až keď sa pomoc stretne s tvojou snahou a láskou blízkej osoby, budeš v pohode. Nakoniec aj bez liekov. Skúsiť môžeš začať so životosprávou. Daruj si všetko dobre, čo by si si mala dopriať. Dobre jedlo, cvičenie, stretnutia s ľudmi, ak nemáš blízkych len nadávaj atmosféru v iných vzťahoch, aj cez telku. Vyplakať sa do sýtosti, keď sa ti bude chcieť. Pomáhaj ľuďom, čo sú na tom horšie ako ty. Pôjde to.