Slavomír Mácha, 15.05.2008 0:12:23, IP: ***.***.80.107, #49345To jste si vybrala pěkné téma, jak často se Vám to stává?
Pojem sebeovládání se skládá ze dvou slov: sebe - vláda. Vláda (nebo vládce) se vždy vztahuje k tomu, čemu vládne, je s tím spojen, vychází z toho. Pro vládu sobě samému potřebuji vycházet z toho, co ve mně je - ze svých možností i omezení. Pro ilustraci vládnutí pojďme do světa politiky. Všichni si přejeme mít dobrou vládu - ale jaká má být taková vláda? Abychom předešli pravo-levým neshodám, vrátíme se k monarchii a místo vlády si představíme vládce, panovníka. Jaký je tedy dobrý panovník? Tady už se, za podpory fantazie, fragmentárních znalostí historie a vzpomínek na pohádky, snad shodneme, že dobrý vládce má znát a ctít zákony své země, sledovat stav své vlasti, být s ní v kontaktu, mít ji rád, nevykořisťovat, ale moudře ji spravovat, být spravedlivý a také milostivý ke svým poddaným.
A nyní si tyto rysy přenesme do vnitřního světa: Jak já jako vládce sebe sama mohu naplnit požadavek znalosti zákonů? Tím, že se obeznámím se zákonitostmi bio-psycho-sociálního fungování člověka, dopřeji si alespoň nahlédnutí do základů psychologie, abych pochopil obecné danosti, které je dobré i v mé specifické existenci respektovat.
Sledovat stav země a být s ní v kontaktu, to v naší analogii znamená reflektovat své prožívání, mapovat vnitřní zpracovávání vnějších událostí, být ve styku se svou duší. Lze to realizovat nejen za pomoci zpytování svědomí, ale i např. psaním deníku, přemýšlením nad sny, důvěrnými rozhovory, nebo alespoň věnováním pozornosti vlastním pocitům.
Mít svou zemi rád - to zdánlivě jednoduché bývá nejtěžší. Mnozí pod vlajkou zbožnosti snaží se milovat bližního a sebe přitom skrytě nenávidí, což možná vypadá eticky a sebeovládavě, ale destruktivní důsledky nepřijetí sebe sama a sadomasochistické rádobylásky k druhým se brzy dostaví. Nenechme se zastrašit zdviženým prstem některých krátkozrakých kazatelů, nebojme se opravdové lásky k sobě. O narcistickou duševní onanii jde jen u sebelásky infantilní, ale dospělá, poučená láska k sobě je následováním (imitatio) Krista, napodobením jeho bezpodmínečného přijetí mé osoby.
Moudře zemi spravovat, to značí vědět, co mi prospívá a co škodí, a dopřávat si toho dobrého a vystříhat se zlého. V tom nám nejlépe poradí Bible, nejmoudřejší pomůcka k životu, pokud ji čteme nejen doslovně, ale s celou hloubkou metafor a paradoxií, a získáme schopnost chápat její příběhy jako svůj příběh a vnější děje jako znázornění dějů psychických.
Požadavek nevykořisťovat a nežít na úkor poddaných si můžeme přeložit asi takto: Upřednostňovanou stránkou své povahy neutlačovat všechny ostatní rysy. Konkrétně např. nepodřizovat všechno obrazu, který si o mně vytvořili lidé okolo, nepřizpůsobovat svou vnitřní realitu tváři či masce ukazované navenek, nebo třeba nežít jednostranně pouze jako odpovědný, konzervativní, "suchý" dospělý na úkor hravého dítěte v sobě. Vykořisťované a utlačované má totiž tendenci se vzbouřit, a tak se původně přátelské nebo neutrální aspekty naší duše mohou stát nepřátelskými.
Spravedlnost se týká nějakého soudu, posuzování. Opět přeneseme dovnitř: je třeba posuzovat sám sebe realisticky, jako soudce vnitřního sporu přihlédnout k oběma stranám (Audietur et altera pars!), neodsuzovat se za všechno, ale ani si všechno neomlouvat a při rozhodování brát v úvahu především motivy posuzovaného chování nebo prožívání.
A s tím souvisí last but not least zmíněná milost vladaře. Jako milostivý král jsem ke své duší vstřícný, nikoli krutý. Nebudu se na sebe trvale hněvat kvůli svým selháním. Daruji si milost, prominu si ten doživotní trest ve formě stálého neuvědomovaného sebetrestání nejrůznějšími způsoby, od zdánlivě bezdůvodné rozladěnosti až k psychosomatickým chorobám nebo výběru nevhodného partnera.
Sebeovládání, vládu nad sebou samým si představme jako vládu dobrého panovníka (kdo chce konkrétnost, může zkusit třeba Karla IV.), a ne jako ovládání kupříkladu motorového vozidla. Bohužel, přesně takto se sebou většinou zacházíme: Jedeme, šlapeme na pedály, hýbeme šaltrpákou, kroutíme volantem, víme, kam nalít benzín… ale netušíme, jak funguje motor. Kapotu raději moc nezdviháme: Mohli bychom se zašpinit, vypadá to tam zběsile, a smrdí to. A tak buď šlapeme na plyn, co to dá, anebo opatrnicky přibrzďujeme, a když se náhle, jakoby zničehonic, něco zadrhne, porouchá a auto se zastaví, jsme bezradní. Co teď? Hodíme to do servisu. My křesťané v "servisu" zaplatíme Bohu příslušným počtem modliteb a očekáváme výsledek. A přitom vlastně Boha nenecháme, aby na nás pracoval, nechceme se nechat "opravit", protože to vyžaduje spolupráci s opravářem (a tady už motoristická analogie kulhá). Je na nás, abychom se odvážili podívat pod svou kapotu, třeba za pomoci návodu k použití - moudrých knih, nebo zkušeného motoristy - psychologa.
To nejzákladnější, usilujeme-li o sebeovládání a o změnu svého chování a prožívání, je akceptace. Nemůžeme změnit to, co jsme nepřijali. Je dobré prvně přikývnout sobě takovému, jaký jsem, i s tím vším, co bych raději zrušil nebo alespoň zametl pod koberec. S tím, co považuji za negativa, mohu pracovat a měnit je jen tehdy, přiznám-li si jejich existenci. Nemusím se šmahem odsuzovat za "špatné" vlastnosti. Jako daleko produktivnější se ukázalo pátrat, proč se u mě tyto rysy vyskytují, kde se vzaly a čemu slouží, proč jsem je potřeboval, čemu mi umožňovaly se vyhnout a jak mi brání ve svobodném životě. Zásada úspěšného boje je: Poznej svého protivníka. A ještě vyšší stupeň: udělej z protivníka spojence. To není tolerance ke zlu, ale ono pavlovské: "V mé slabosti se projeví Boží síla".
Křesťané se přečasto snaží něco na sobě změnit, stát se "lepšími. Domnívají se, že stačí modlit se a mít pevnou vůli. Sílu vůle používáme většinou k tomu, abychom něco potlačovali. Nakládáme se svou vůlí z mocensko-agresivní pozice panovníka, který není laskavým králem své země, ale krutovládcem. Změnit na sobě nějakou "špatnou vlastnost" v pojetí některých lidí znamená s vypětím sil se snažit něco nedělat, nebo naopak něco jiného dělat, zakazovat si něco, poroučet si, přiškrcovat se, utahovat, přemáhat, drtit. Není divu, že jsou v křeči a žijí ve svěráku, domnívajíce se tím dokazovat svou zbožnost nebo morální bezúhonnost.
Vůle se přece projevuje nejen ve formě biče. Mějme se sebou dobrou vůli! Dobrou vůlí zmůžeme víc, než bičem. Nakonec nám to umožní i dělat věci dobro - volně, tedy ze srdce, jak to požaduje Starý i Nový zákon. Proč dělám něco, k čemu nevyšel impuls ze srdce? Nemiluji-li bližního, nevyřeším to tím, že se budu k lásce volním úsilím dokopávat, ale tím, že zapátrám ve svém srdci a budu spolupracovat na jeho uzdravení, aby bylo schopno lásky. Pozornější četba Písma nás přesvědčí, že Boží vůlí je rozbíjet okovy, nikoli ještě více utahovat pouta našich neuróz. Změna duše má probíhat ne cestou přiškrcování, ale cestou uzdravování. To, co se mi na mně nelíbí, nějak vzniklo, bylo něčím způsobeno (lékaři tomu říkají etiopatogeneze). V procesu změny je třeba pochopit mechanismus toho vzniku, vidět řetězce kauzalit, abych odpustil sám sobě, a tím Bohu dovolil uzdravit mě.
Nespěchejme na sebe, nechtějme všechno hned. Neřiďme se těmi, kdo vyžadují, aby křesťan okamžikem konverze stal se ze Šavla Pavlem a vyřešil bleskově všechny dlouholeté problémy. Svět také nebyl stvořen v jednom dni, a vývoj osobnosti chce prostor a čas. A také příznivé, podpůrné a láskyplné prostředí.
Chceme-li v sobě něco změnit, je nutno aktivně se této změny účastnit. Bůh nám bez naší angažovanosti nemůže pomoci, jsme naprosto nezastupitelní při práci na sobě samých. Nelze změnit to, co neznáme. Pohled pod kapotu - nebo zůstaneme-li u původní geograficko-politické metafory, výprava po vlastech českých, čili sebepoznání, je nezbytné.
Práce na sobě stojí určitou energii a nemálo odvahy k prvnímu kroku, ale její výsledky mají nevýslovnou hodnotu. Odmítáním této náročné vnitřní práce se ochuzujeme o Boží požehnání, o daleko plnější život, který nám Bůh chce dát. A ochuzujeme i církev, neboť práce na sobě má i obrovský efekt externí: Ten zdánlivý egoista, který si dovolil luxus ponoření do sebe, je tím právě od sebe svoboden, a věnuje se druhým bez postranních sobeckých motivů, nepotřebuje si na bližních léčit svou bolavou duši, vysávat je, dávat něco za něco, dělat něco jen proto, aby bylo splněno a viděno.
Sebevláda je nezbytným předpokladem jakéhokoliv nakládání se sebou. Nemohu disponovat tím, čemu nevládnu. A tedy ani se toho vzdát. V evangeliu slyšíme: "Vzdej se sám sebe" a v nedostatku pochopení hloubky Písma odhazujeme své nezralé já. Jaký omyl! Obětovat mohu jen to, co mám, a sám sebe má jen zralý člověk. Zralý, vyrovnaný, samostatný jedinec je nejlepším služebníkem společenství. Jen zdravé údy, které vládnou samy sebou, tvoří zdravé Tělo, kterým vládne Kristus.
Jestli chcete na sobě pracovat... začněte hned.
Mácha S: