TOMÁŠ HANÁK: zotavuji se manželstvím, otcovstvím a kutilstvím
Už deváté Velikonoce trávíte s kuřetem. Proč pomáháte dětem?
Protože odmítnout takovou nabídku znamená minimálně mít špatné spaní, ale možná i divoké sny, ve kterých vás pronásledují handicapované děti, najíždějí do vás vozíčky, zahrnují vás špatně artikulovanými výčitkami a nakonec vás berličkami zahrnují i hlínou. V prvních ročnících trval přímý přenos dvě a půl hodiny a to bylo takové zábavní peklo, že jsem se pak, zcela vybaven, vlekl za svitu luny domů průměrnou rychlostí kolem třiceti kilometrů za hodinu. Ale zvykl jsem si, přenos je kratší, s Marcelou Augustovou k nám přibyli ještě Míša Maurerová s Vojtou Kotkem, odsejpá to. A proč zrovna dětem? Protože jsou v maléru naprosto nevinně. A jsou bezbranné. Samozřejmě jsem byl nařčen i z toho, že si charitou v přímém přenosu zvyšuji popularitu, ale k čemu už mám svůj mediálně provařený obličej využít než k něčemu, co má - na rozdíl od mnoha mých jiných "aktivit" - nějaký smysl?
Ale možná je to i druh odpustek, způsob, jak si u svatého Petra zajistit povolení ke vstupu do objektu, což by jinak mohl být problém.
Vytvořil jste si za ta léta k handicapovaným dětem nějaký vztah?
Několikrát jsem nejrůznější zařízení navštívil. Po pár hodinách už člověk stačil ty děti trochu poznat, ale o to hůř se pak odjíždělo a mávalo přes zadní sklo auta.
Na jedné straně příjemný pocit, že těm dětem peníze ze sbírky opravdu pomohly, na druhé vědomí, že tam přesto zůstávají, zatímco já už večer budu pěkně v teple s rodinou. Ale byla s nimi vždycky zábava; nejjednodušší je bavit se s nimi úplně normálně, rovnocenně, s humorem. Odjakživa mě štvalo, když lidé "taktně" uhýbali pohledem, kdykoli se nablízku objevil invalidní vozík. Prostě taková ta přehnaná a možná někdy i hraná ohleduplnost a soucit, při kterých by se snad ti "zdraví" nejradši nechali ještě vyfotit, jenže tím jejich zájem často bohužel končí.
Znáte příběh některého dítěte, jemuž vybrané peníze opravdu pomohly?
Za osm ročníků Pomozte dětem se vybralo skoro 85 milionů, letos sníme o pokoření stovky. Konkrétních příběhů je zatím asi 115 tisíc. Zhruba dvacet tisíc korun dostali třeba rodiče postižené dívky, aby jí mohli zajistit polohovací židli a dopravu do školy, na což by při svých dalších dětech a jediném - byť vysokoškolském - platu otce prostě neměli. Mimochodem: Teď budou žít z platu maminky, protože ti neuvěřitelní rodičové se po třinácti letech péče dohodli, že si role dobrovolně vymění.
Pomáháte dětem. Pomáhají nějak i ony vám?
Sakraže! Teď se pochlubím, ať čtenáři žasnou: Už asi deset let dáváme s manželkou každoročně různým ústavům a dětským domovům peníze, tak od padesáti do sta tisíc. A ten okamžik odeslání peněz, slova telefonního bankéře "váš požadavek byl přijat" je pokaždé až omamný! Jo, "vyhodili" jsme peníze, no, a už si za ně holt nebudeme moct koupit nějaký další "nezbytný" nesmysl, nový, inteligentnější přehrávač, nový model toho samého auta, které máme, ale s dešťovým senzorem. Takže jsme těm postiženým dětem vlastně vděční, že nám mírným "odsáváním" prachů pomáhají nechovat se jak úplná paka.
Jaké jsou vaše děti?
Róze je osmnáct a je pěkná, pravdomluvná a baví ji výtvarná škola. Anče je šestnáct a je pěkná, mnohomluvná, zatím sice pořádně neví, co by ji mělo bavit, ale rozhodně umí skvěle bavit ostatní. A Tomíkovi je sedm, je konstruktérem merkuru a lega - naposled to bylo "letištní dovážítko", určené k dovážení věcí na letišti, to dá rozum. Momentálně je částečně bezzubý, takže pevně spojené dílky lega mu musím oddělovat svými novými porcelánovými zuby. Uvidíte je ostatně na Velikonoční pondělí ve 20.00 ČT 1!
Co děti daly vašemu životu?
Útlé mládí svých útlých dcer jsem hodně trestuhodně propil, takže až teď, se synkem, si to naplno vychutnávám. A nic lepšího jsem nezažil, vážně. Té švandy, dotyků, koupání, čtení před spaním, propletené spaní v jedné posteli, polštářové bitvy, opakování povelů k uzoufání... Navíc dítě je přirozeným narušitelem zaběhlých pořádků, šiřitelem nepořádků, mikroanarchistou a hlavně permanentním generátorem nepředvídatelných situací, čímž nás udržuje ve stavu potřebné bdělosti tak dlouho, dokud vyčerpáním neusneme a neprobudíme se, až když je dům v plamenech: "Tatí, tatí, vstávej, něco se pálí!"
Počkejte, počkejte... Jaký jste vlastně otec?
Především charismatický - sakra, copak nečtete barevné týdeníky?! Samozřejmě moudrý, dokonce opakovaně, takže sotva nakousnu nějakou moudrost, děti už ji většinou dopoví za mě. Ale často bohužel taky otec unavený, takže třeba slovo "počkej" se mi ze slovníku vyřadit nepodařilo. Ale snažím se snažit: Alimenty dětem platím, kapesné solím, usilovně kouřím, abych jim byl dostatečně odstrašujícím, chrchlajícím příkladem, dokonce jsem se prokouřil až do pozice "mediální tváře" projektu Řetěz lásky proti dětskému kouření! Své děti nutím zhasínat, dojídat, někdy i jíst věci na hranici data bezpečné spotřeby, koupat se ve vaně po sourozenci, holky chodí na brigády. Každé dítě mám s jinou rodičkou, ale když jsou všechny pohromadě - což je díky vstřícnosti maminek často - třeba na kolech nebo pod stanem, při pohledu na tu různopestrou tlachající sebranku genů se mě často zmocňuje pýcha: každý pes jiná ves, ale smečka k pohledání!
Napočítala jsem deset činností, kterým jste se v životě kromě herectví věnoval. Která z nich vás bavila nebo baví nejvíc?
Bavilo mě dělat pingla v lesní hospodě v Chudenicích, to byl hodně mokrý rok. Ale nejlepší to bylo u státních rybářů na Jindřichohradecku - pak už bylo všechno jen horší. A nejhorší bude, jestli natáhnu perka na prknech nebo v nějaké suprové televizní estrádě. Fujtajbl! Baví mě psát, sedět do noci, rýmovat, hrát si se slovy. Mé sotva průměrné herectví mě kupodivu nadprůměrně živí, ale samozřejmě moc neuspokojuje - ve Sklepě to sice tolik nevadí, ale už to přece jen trvá dlouho, skoro třicet let (!), takže jsem si vzal letos dovolenou na zotavenou. Zotavuji se otcovstvím, manželstvím, kutilstvím všeho druhu, taky obecním zastupitelstvím - a konečně zase čtu knihy! Už to vidím, jak smlouvám se Zubatou, ať si smím dočíst alespoň odstavec...
Jak si organizujete život?
Špatně, neumím to. A jako ročník 1957 si neumím představit, že bych měl manažera. Nebo služku: "Natálie Prochorovno, přineste mi kladivo a hřebíky, budu stloukat takovou poličku." Chci všechno stihnout sám, takže občas polykám ohavnou bílou hmotu na uchlácholení rozdrážděných žaludečních vředů. A vůbec nejvíc jí spolykám, když mi někdo do diáře diktuje, co budu, žoldák recyklovatelného umění, dělat za rok. Tak jsem si život nepředstavoval, chtěl jsem se přijatelně poflakovat, fluktuovat, stěhovat se. Ale nemám právo si stěžovat! Máme zrekonstruovaný domek na konci obce na Křivoklátsku, les za potokem, Berounku za lesem, tchyni za Berounkou...ne, je hodná, stejně jako její dcera, tedy má mladá pěkná žena. Ale, mezi námi, samozřejmě, že bych ženu občas zabil, ale v mém věku už není jen tak, najít sekyru, zrovna když ji potřebujete.
Jak se vám na vesnici žije? A proč jste si vesnici vybral?
Vyrostl jsem na vesnici u Tábora, takže bylo asi jen otázkou času, kdy se "vyskáču" ve městě a najdu místo, kde je cítit chcíplý pes a vzteklé lišky mu dávají dobrou. Protože máme přírodu a lesy všude kolem, je u nás hezky prostě pořád, i za mlhy nebo deště. Už si nedovedu představit žít jako lesless, už se mi vůbec nechce vytahovat paty z zóny - a jet do Prahy už se skoro rovná skalpu bobříka sebezapření. Už na kraji města cítím alergii.
Plus agresivita všudypřítomné reklamy, nerozlišitelnost už skoro všech těch trendy a in žen, bezostyšnost a arogance řidičů silných vozů - velmi záhy začnu cedit celé litanie těch nejsprostších existujících slov. Už to mě natolik vyčerpá, že se co nejdřív vracím zpět. Pokud ale zjistím, že přespolní kocouři mezitím zase ošpricovali svým smrdutým sekretem celý náš domek ve snaze naklonit si některou z šesti našich vysoce promiskuitních černých koček, chápu se vzduchovky. Ale sílu stisknout kohoutek jsem, bačkora, ještě nenašel.
Co vám dělá největší radost?
Být doma. Zahrát si scrabble. Zajít do okresního kina, v létě do letního. Jít se v podvečer vykoupat do rybníka v lesích. Občas jít spát v devět. A samozřejmě poskytovat rozhovory Hospodářským novinám - kolik mi dáte za takovou reklamu? Dejte mi hodně, prosím, ať nemusím zase jezdit do hauptstadtu moderovat nějakou netradiční akci spojenou s uvedením nějaké nové revoluční trotloviny na trh a s rautem a ohňostrojem na závěr.
Peníze dohodneme dodatečně, ale - před několika dny vám bylo padesát. Jak jste to oslavil? A jak se s tou padesátkou vyrovnáváte?
Často mívám radost, že už sílí světlo na konci tunelu, broukávám si "tak my už jdeme do finále". Opulentní masová oslava padesátin slavného ročníku '57 - Vávra, Vorel, Róna, Koubek, Šteindler atd. - nás čeká koncem jara. Soukromě jsem to odbyl rodinnou večeří a následnou návštěvou kina. Pěkné. Příbuzní uspořádali sbírku "Pomozte Hanákovi" a přispěli mi na cestu do Turecka, kterou bych jinak asi odkládal až do smrti, ale teď prostě musím. Batoh, autobus, vlak. Turci prý na české televizní programy a seriály moc nekoukají, takže na mě snad taky moc koukat nebudou, což je lákadlo největší.
Dětské kadeřnictví: Jak pomoci neposedným dětem se stříháním vlasů
Zkusme to sami - aneb jak si poradit s problémy
Smetanové krémy
Za mě je taky Bobík nejlepší, hlavně se podívejte na složení - je z poctivé smetany a tvarohu.
Svačinky pro děti
Moc děkuji za komentáře - kapsičky od Sunaru určitě zkusíme, líbí se mi složení a navíc je maminky na internetu hodně chválí.
Kojenecké mlíčko
Holky, Sunar je česká klasika - mě na něm vyrostly obě děti.
Úmrtí pejska
Taky můžu Krematorium zvířat v Brne doporučit. Co se týče chování, ale celkově služeb, které nabízejí, je určitě doporučuji. My jsme u nich nechali... (zkráceno)
