Diskuse - Deprese na mateřské

vubec nepřehanite,mam jed na dovolenou po dvou letech,10měsiční Adamek dostal horečky,ten nejede nahodou jsem našla hlídani,9letý jede snama ale dobira antibiotika,17letý zustava doma,nekdy nevim co delat takova beznadej a stereotim me chyta každou chvilku,uplne vas chapu,ale me pomahama si řict nebo představit jak žiji lide jinde ,že nemaji co jist a jake jsou nemoce a tak dale,potom si řikam ,že mam vlastne štěstí ,mam zdravé děti manžela ,mame co jist ,mam na leky a opet bych mohla psat hodne veci,vaše mala je určite sikovna nebojte se vse dožene ,přeji vam hodne trpelivosti a radosti vase ratolesti,

ahoj všem už nevím jak dál manžel dlouho v práci já celý den s 2 letým chlapečkem je to pořád dokola nejvíc mě trápí samota dneska sem potkala svou bývalou lásku ze školy a od té doby na něj pořád myslím nevím jestli je to tou samotou nebo tím že k němu začínám něco cítit co mám dělat?

Ahoj Saxano,
jsem na tom trochu podobně. Teda ne stou láskou:), ale s tím, že jsem také celé dny úplně (!!!) sama. Přestěhovala jsem se totiž za partnerem 60 km od mého rodného města:(. Je mi 27 let a mám 18-ti měsíční holčičku, je moc hodná (teda kromě toho kramaření podobně jako u Eji, která píše o pár příspěvků výš. Ale to snad dělá každé malé dítě:)) Můj přítel podniká, takže je v práci od rána do večera ( do 21hod!!!). Bydlím tu s ním rok, ale stále jsem nenarazila na kamarádku, přinejmemnším známou, se kterou bych mohla trávit čas. Hlavně tedy ani nevím, kde na ni mám narazit. Jsem velmi společenský tvor a samota mě opravdu užírá. Poslední dobou mě dost často napadá myšlenka, že se odstěhuju zpátky do rodného města (mám tam spoustu známých, kamarádek, rodinu, bratry s rodinama a jsem tam opravdu šťastná). Jezdím tam každých 14 dní třeba na týden, vždycky když to tu na mě padne. Mého přítele moc miluji, ale vzhledem mým depresím a stesku po domově jsem protivná a zlá a myslím, že náš vztah půjde stejně do háje. Přítel je zlatej, pozornej a výbornej táta a jednou toho budu asi litovat, ale já opravdu nevím, co mám dělat!! Pak je mi i samozřejmě jasné, že byt sama neutáhnu. Saxano, ty alespoň bydlíš ve městě, kde máš kamarádky, tak proč jsi sama??

Jeste pred par mesici,jsem byla nejstastnejsi mamina a ted se mi rozpadlo manzelstvi,muj chlap me v tom pekne koupe.Jsme spolu 18let,dost jsme spolu zazili a vydrzeli vsechno zly i dobry.Ted mame spolu skoro 10ti mesicni holcicku,je krasna a sikovna,nejsem nejmladsi mamina je mi 36let,miminko jsem moc chteli o jedno jsem prisla,tak kdyz se nam narodila mala,bylo to pozehnani.Mame barak jako blazen,zahradu,starsi dcera tu ma uz pomalu nastehovanyho frajera,velkyho psa,proste uz skoro vse.
Manzel byl ted dlouhodobe v nemocnoci,jezdila jsem tam denne s jidlem,malou na ruku,tasku s vecma...proste fofr,pozdeji jsem jezdila ob dva dny,uz jsem nemohla.Do manzela my tam sypali nejaky prasky,zahledel se do sebe a do sve nemoci...tri tydny doma o nicem nemluvil.A ja uz nemohla,dite co zacina chodit,bordel nespala jsem rostly zoubky.Babicky mame,ale takove co by nejradsi klice od baraku aby mohly dovnitr a predelat mi nabytek.Jako tehotna jsem prosila muze,aby k nam nikdo z nich nechodil...to se mi splnilo,ale ted je velky problem.Nechci zadny navstevy,jen moji kamosku.Malou bere manzel na navstevy za babickama.Tchan me nema rad,nechape proc nechci,aby k nam chodil,porad neco potaji suska manzelovi,nebo jsem uz fakt blazen a schizofrenik.S muzem se ted hadame,ted je doma,jeste marodi a dlouho bude,zustali jsme bez penez,nedorazila mu nemocenska a za pracovni uraz,takze jsem musela jednat rychle a zaridila penize.Ale v tom to neni....pry uz ma myho chovani dost,nikdo k nam nesmi,ja ale nejsem zvedava na kecy od jeho rodicu,ze by to udelali jinak.Muj chlap je typ mamanka,to me vytaci k nepricetnosti.S malou mi ale hodne pomaha,jezdi s ni denne ven....je dobrej tata,ale to bych taky byla,...3hodinky denne.Nevim co dal,nechodim ven,na zvonku mam nezvonit,sere mi kdyz nekdo neco chce i listonoska,obcas si dopoledne zdrimnu,starsi dcera obcas pomuze vyluxuje a tak,jinak uz to moc neresim.Muj chlap se ted chce odstehovat,pry mi vsechno necha,uz ma myho chovani dost,vubec nevi co se se mnou deje,pra jsem se dost zmenila a uz toho ma dost,nevi co to jsou depky.Jinak pred porodem jsem byla tank,vsechno zmakla,nebyl problem slozit na baraku cement,nebo vystukovat mistnosti,mame jich jako nasrano.Ted nemuzu,vybouchla jsem i pred svoji mamou,ze kdyz prijedem na chvilku,nema cas si ani vzit malou na ruku,jenom poskakovala okolo kafe a porad nam neco nosila.Ale ja sakra chtela,aby jen natahla ruce a chvili si ji vzala.Vsechno je nah**no uz jsem si i ostrihala sama vlasy,kdyz jsem se naposled s muzem chytli a rekl mi ze se odstehuje,tak jsem se pristihla,ze drzim malou a chci po nem neco hodit.On vi,ze byjsme chcipli hlady.Jak mu mam vysvetlit co se deje,ze maminy toho maji nekdy plny zuby.O sexu se ani nebyvim to bylo naposled v dubnu,nechci to,zbytecnej vydej energie.Ty mam malo,tak jak z toho ven?Nebo zustaneme samy.

Ahoj.Moja sestra mala pred par rokmi podobné problémy.Z ničoho nič ju prestalo všetko zaujimať,stále iba rozmýšlala a mala každeho na háku.Navyše mala ešte aj divné predstavy, že si myslela že všetci stále o nej rozprávaju a pozeraju na nu aj ked to nebola pravda.Uz ked to vrcholilo tym ze začala rozprávať samé bludy tak sme ju zobrali psychiatrovi.Záver bol akásy depresia len neviem presne ten názov.Po niakom krátkom čase sa stav začal zlepšovať az sa z toho dostala a dosť rychlo.Teraz je bez liekov.A este jedna vec ona počs tej depresie strašne chudla.Bola len kost a koža.Počas liečby krásne pribrala naspeť a trošku aj navyše ale hlavne že je ok.

Tak manzel opravdu odchazi,vcera to oznamil rodicum,jeste nam nacpal mrazak masem,penize pry budeme dostavat a malou si bude brat,velka s nim nepojede,ma pritele,asi mu to nezapomene,od miminka se neutika.Dneska jsem byla u obvodaka,napsat prasky,ale poslal me k psychyatrovi,nez zaberou prasky to je 14dni,tak jsem se zeptala,jestli mam neco zobnout vecer,nebo si dat jako obvykle panaka,nejsem zadnej alkoholik,ale jsou situace,kdy to jinak nejde.Na zadny veci spatny jinak nepomyslim,ted casto davam miminko manzelovi do ruky,sedim v kotelne na krabici od novin,kourim a mluvim s tchanem,hadam se snim,co nam to udelal...problem je v tom,ze tam neni.....tohle nemuzu rict ani tomu psychyatrovi,napsal by to do papiru a mohli by mi sebrat moji malou.Zitra tam jedu...za tohle budu muze nenavidet do konce zivota,ikdyby se nekdy vratil,dostane jednoho dne vsechno i s uroky,az to bude nejmin cekat,ze me v tom takhle nechal...komu mam ted chut ublizit je on,ale nenecham se zavrit.Misi se ve me vztek s bezmoci...preju ostatnim,at dopadnou lepe,at jejich protejsky jsou lepe vybaveni,nez ten muj.

Tak u mě je to jak na houpačce, někdy je líp, jindy hůř. Snažím se chodit ven, ale co začal ten pitomej podzim, tak na mě ještě padá depka z počasí :/ Dneska mám zas stav, kdy bych se vším nejradši mrskla a zmizla pryč. Kdybyste viděli ten čurbes, co tu malá stihla udělat než jsem pověsila prádlo a nandala novou pračku! Nejsem žádný uklízecí pako, uklízím v podstatě jen jednou týdně (jako setření podlah, vysátí a tak), ale to, co dělá ona, je na mě fakt moc. A řvu na ni :( Bo jinak mi nevěnuje pozornost, přitom sama řvaní nesnáším :/ To jsem to teda dopracovala... Ale zas to není jen kvůli tomu čurbesu, co dělá, celkově si připadám jak neschopná matka, holt mateřská asi není tak úplně pro mě, fakt se těším do práce...
Lenko, to si častokrát říkám taky, že je na světě spousta lidí, kteří se mají daleko hůř jako já - mám kde bydlet, co jíst, kvělýho chlapa, zdravou dceru - v tomhle směru jsem prostě optimista. Ale když to jednou za čas "přeteče", tak mi nepomáhá nic, musím se někde vyvztekat, vybulet, vykecat, jenže to bohužel předtím vždycky někdo odnese :/
Saxano, já bych si tipla, že to je tou samotou, je ti ouvej, tak vzpomínáš na chvíle, kdy ti bylo fajn a třeba si říkáš, že by ti bylo líp, kdybys tehdy zůstala se svou bývalou láskou...
N, zkus si nějakou kamarádku najít - mně se to podařilo přes web - různý fóra pro maminky a tak. A pokud nic, tak bych asi jezdila do rodnýho města častěji, 60 km přece jen není až tak daleko.
Estinko, tobě držím palce, ať to zvládneš. Je to nefér, že tě v tom manža nechal, asi není ten typ, co by tě zvládl podržet :( Jo a s tchýní si já virtuálně vykládala taky, je to megera, která nám akorát znepříjemňovala život (naštěstí před pár měsící se mi podařilo to srovnat). Někdy to fakt pomáhá, člověk to ze sebe dostane, i když to "nedoletí" tomu správnému člověku.
Lentilko, tak to jsem ráda, že se tvoje sestra z toho dostala :) U mě to snad ještě na prášky není, ale kdyby se to dost zhoršilo, snad neztratím soudnost a zajdu k odborníkovi. Za to bych se nestyděla, jen si fakt myslím, že ještě na tom nejsem snad tak zle :)

Díky moc všem za rady, mně moc pomáhá, když sem občas nakouknu. A držím vám palce, ať je brzo líp!

Ahoj holky - tak jsem došla od začátku, až do konce.
Všechno jsem si přečetla, a stihla jsem to do půlnoci...Jste všechny velké frajerky. Problém je asi rozpoznat, kdy už nám teče do bot a je tedy potřeba ubrat plyn...Sama jsem na MD už 8 let. Podobné stavy jsem mívala, když se narodila druhá dcera. Právě jsem maturovala - ve 30-ti letech. Teď má 2 roky a starší 8. Studuju vysokou - humanitní studia / můj sen, za kterým si během mateřství jdu../
Doma je taktéž neustálý binec, proto se seberu a jdu s dětmi ven - žádný binec tak nevidím a uklidí se tak jak tak. Nebo hodím malou do sedačky a jedeme třeba 30 km- jinak bych se dostala do depresí...
V životě jsem žádné léky nebrala - věřím v Boha a věřte nebo ne - je to můj PSYCHIATR. Právě proto všechno klape: manžel, škola, domácnost i sporty.
Nejvíc mne zaujal příběh Estinky. Myslím, že manžel nic nepochopil, proto odešel.....
a to je myslím velká škoda...
čau holky a držte se máme to všechny v něčem stejné...

Ahoj všechny ženský na mateřské. Přes hodinu pročítám vaše příspěvky a strašně, ale fakt strašně se mi ulevilo. Pořád jsem si říkala, že jsem divná, vážně divná, protože si neužívám mateřství tak, jak jsem čekala. Mám tříletou dceru a osmiměsíčního syna a deprese. Mám období, kdy jsem ta nejtrpělivější a nejhodnější maminka na světě a užívám si to. Pak přijde deprese - a už první odpověď hned po ránu mě stojí obrovské úsilí. Sklouzne to k tomu, že jsem otrávená, skleslá, dceři odsekávám na jakoukoliv otázku a jsem na ní strašně protivná. Do toho začne plakat syn, ve mně začne růst napětí a je to ještě horší. Samozřejmě mě neustále pronásledujou výčitky, mindráky z toho, že nejsem dobrá máma atd. Nejhorší je ten pocit, když se ráno vzbudím a říkám si: no nazdar, jak ten den s nima přežiju.. To je síla co..? Pak neustále výčitky atd.Beru kombinaci homeopatik a je to o trochu lepší, ale myslím, že se vrátím zase k Seropramu. Nicméně chodím k psychoterapeutce a občas k dětské psycholožce - kamarádce. Strašně se mi tím ulevilo, vždycky se tam ze všeho vypovídám, nechám tam to břemeno a je mi mnohem mnohem líp. Díky nim jsem si uvědomila, že prostě žádná máma není perfektní - každá má svoje nálady a každé ta mateřská občas šíleně leze na nervy. Ale i pro to dítě je důležité, aby se naučilo, že i maminka prostě někdy špatnou náladu má, někdy mu křivdí, někdy mu bezdůvodně vynadá - no a co! Když už je mi fakt nejhůř a nevím co, tak je oba bléknu a jdem ven. Koukáme na každou žížalu, sebereme každej list, kamínek, šlápnem do každý louže.. Moje rada je: máte-li podobné pocity, jděte k psychoterapeutovi - uděláte si v sobě trochu pořádek, uleví se vám. Třeba vám i něco předepíše, fakt to za to stojí.

..tak je to už přes 2 měsíce, co jsem sem přidala můj 1. příspěvek. A je to čím dál horší. Malé je 20 měsíců, začíná říkat věty a jednou větou na mě hučí stále dokola třeba hodinu a pak zase jinou větou a mezitím obrátí celý byt vzhůru nohama a pak se začne vztekat, že jí nechci půjčit nůžky (tchýně jí je totiž koupila, máte dost stejně jako já?) a mezitím si stále sundavá bačkory a běhá tu bosa po studených dlaždičkách. Na úklid bych se vykašlala, tak jak píšete, jenže mi to nedá! Co kdyby někdo přišel (tchán+tchýně, přítelovo sestra s rodinou.. Kdo taky jiný - stále nemám kamarádku) a viděl tu ten bengál, takže raději jdu a uklidím to. Vlastně nedělám nic jinýho, než že uklízím, hraju si s malou a vařím a nebo jsem na procházce samozřejmě že opět s malou. Estinko, chápu tvou nenávist k návštěvám. Taky mi lezou na nervy! Přijdou si sem kafíčkovat (jeho rodiče), kdyby si raději vzali malou někam ven a dali mi trochu času pro sebe! Mám už takhle dost práce a nejsem zvědavá na to je tady obskakovat a poslouchat ty jejich žvásty. Jeho táta to tu jen okukuje a kouká, co by kde našel za chybu. Malá nám počmárala propiskou sedačku a on si samozřejmě musí přidat poznámku: "Měla by jsi jí přestat půjčovat propisky!" Jako kdybych jí vědomě dávala propisky, aby to tu počmárala. No, prostě si tu bordel nemůžu dovolit a hlavně i mě samotné je tak nějak mnohem líp, když je tu uklizeno. Vlastně si to uklízení i docela užívám, když malá spí. Je mi v tu chvíli jedno, co dělám, hlavně že mám trochu ticha a klidu. Ejo, píšeš o serverech a fórech. Problém je v tom, že na to opravdu nemám čas, to raději uklidím nebo vyžehlím. I sem jsem se dostala po 2 měsících. Do toho si přítel pořídil prodejnu se sportovními suplementy, takže mu dost pomáhám a veškerý čas sežere malá, domácnost a teď ta prodejna. Jak jsem psala, jezdím za mými rodiči do rodného města. Jenže ani tam si poslední dobou moc neopdočinu. Mamka malé ani nevymění plenu a když se pokadí, tak na ní: "Jdi za mámou, ať tě přebalí, řekni, že jsi se pokakala" Já na jejím místě prostě jdu a přebalím ji! A vždycky, když tam přijedeme, tak musí jít na kosmetiku a ke kadeřníkovi a já nevím, co ještě. A pak, když je doma, tak raději čumí (s prominutím) na televizi, než aby si hrála s malou. Jediné, od čeho si odpočinu, je vaření a uklízení. No, i za to jsem vděčná. Musím to trochu zkrátit, malá se vzbudila.

Estinko, jak čtu tvůj příběh, tak ten tvůj muž nejspíš nestojí ani za vyliž p**el. Myslím, že to nebude trvat dlouho a brzy zase přileze. Jen nechápu, kam jako šel??? A upřímně si ani nemyslím, že by to bylo tvým chováním. Být tebou, začnu být mrcha, mrchy chlapi zbožňujou. Chce jít, tak ať táhne. Postav se na nohy, vzchop se, užívej si chvíle s malinkatou, vykašli se na jeho rodiče (oni budou potřebovat tebe - máš jejich vnoučata, ne ty je!), pečuj o sebe, buď krásná, vyrovnaná. To ho porazí. Očekává to, že budeš v p**eli, tak mu to hlavně nesplň! Držím palce! A zase napiš!

Už musím...

Tak jsem se chtěla dneska vykecat, ale už mě to přešlo. Když si totiž přečtu příběh od Estinky, začnu se stydět, že si nemám vůbec na co stěžovat.
Mám dneska zas depku jak hrom, nejradši bych někam zalezla, hlavně aby kolem mě nepobíhala malá. Ale to přejde, za chvíli s ní vyrazím ven a tam se snad proberu. Jo a už konečně začala mluvit :)
N, nemáš to fakt jednoduchý, když už ani mamka ti nepomůže a radši čumí na televizi :(
Estinko, holka drž se, valí se to na tebe fakt jak lavina. Je to smutný, že většinou to začíná a končí u peněz a tím pádem to samozřejmě odnesou dítka, protože ti toho potřebují nejvíc. A nemyslím tím žádnej luxus, jen ty základní věci jako jídlo, oblečení, pár hraček nebo třeba ten maturiťák, kterej je jen jednou za život. Ale tvůj manžel je fakt h**zlík, za prvé ho neudrží v kalhotách a za druhé chce trestat tebe a je mu úplně jendo, že to odnesou i vaše děti. A jeho rodiče nechápu už vůbec, vždyť to jsou jejich vnučky! Posílám ti aspoň na dálku hodně sil a držím všecky palce, ať je co nejdřív líp!

Ahoj vsem,mam sice samy soudy,ale rvu se jako lvice,jsem ulitana,mala je zvire,ale deprese snad uz nemam,nekdy jen sedim a cumim.Ted spis premejslim,co jsem to za trubku,bracha je jeste zivej,manzel dostane co zaslouzi i s rodici,uvedla jsem i jejich prijmy u soudu,dcerky obe hodne a sikovne a ja mam 30kilo dole,tak k nemcemu to bylo:-)Holky cejtim se vsema,co maji jenom kousicek do toho se nezblaznit....jednoho dne to skonci,to vim.Ted jsem se sebrala a budu ta potvora,co vsechno vrati i s uroky,kazdemu co si zaslouzi.Ahojky

Ahoj maminky, také jsem v koncích. Dneska jsem si sedla k PC a zadala do vyhledávače deprese na mateřské a vyjela mi tahle diskuze.Jsem doma se 7 měsíční dcerou. Hrůza začala už v porodnici, nadstav maminek, nervózní a neochotné sestry, dcera na jiném patře než já na šestinedělí nebylo místo, špatná rekonvalescence po porodu, (nepoužitelná asi 2 měsíce:(). No a pak nás pustili z porodnice. Šestinedělí očistec, dcera jenom řvala, řvala a řvala. V noci nespala a prozměnu řvala.Narodila se v říjnu 09 a zima a tma a ošklivé počasí bylo až do března.Takže celou dobu. Bydlíme ve 3. patře bez výtahu, takže vše tahám: dceru, tašky s nákupem a cokoliv co je potřeba vynést. Partner také chodí večer(kolem 19.30). Bydlíme v 1 plus jedna 40 m2.Takže jako v kleci.Nemáme chalupu ani chatu, takže jenom v tý Praze.Okna máme na západ, takže v létě je tady od 14.h až do večera pařák.Stínová tchýně nefunguje, jenom čeká, jak nás zase ptrávit, aby měla zase navrch. a moje máma? Jsem jedináček, takže celý život jsem fungovala jen na principu nařízení, tohle musíš, takhle to dělej... Takže jsem vyrostla v nesebevědomou, zamindrákovanou holku, která byla tlustá jako prase!!!:( Po maturitě jsem nastoupila do práce, odstěhovala se od našich, vlastně mi pomohly povodně 2002, bydleli jsme v karlíně.vše bylo v pohodě nebyla jsem pod dohledem. Až zase teď. Pořád slyším jdi s holkou ven a a tohle jí oblékni, a tohle v žádném případě, když se vzepřu je obrovská hádka.No a tak tady sedím v té malé hnusné kleci, sama s holkou, den podobný jako vejce vejci s pocitem, že jsem stejně k ničemu, neschopná se o holku sama postarat, nic mě nebaví, vše mi vadí(jak už zde bylo několikrát v jiných článcích řečeno!), partner nepomáhá, o víkendech se musí vyspat, chodí přece do práce, takže mi víkendy splývají s týdnem.Denně přemýšlet co uvařit, aby mi to nezabralo půl dne a hlavně, abych měla sílu to vyrvat do 3. patra. Říkám si, co jsem to za d**ila, že jsem na svět přivedla dítě, když matka je k ničemu, bude to další neštˇastný obyvatel téhle nefungující země, když jeho matka je jaká je? Co dál????? L.

Ahoj Lindo, když jsem si přečetla tvůj příspěvek, tak ,i to dost připomíná dobu asi tak před 31 lety. Já jsem bydlela po porodu s dcerkou u svých rodičů. Nebyla jsem vdaná a bylo to moje první dítě. U nás to bylo sice trochu jiné,ale pocity jsem měla tenkrát určitě stejné jako ty. Také jsem si připadala jako v hnusné kleci, kde musímdělat to, co si přejí ostatní. Představ si, že jsme ještě bydleli s matkou mojí matky. To byla úzkostlivá hororistka. Neustále na mne dohlížela společně s mojí matkou. Dopracovala jsem se tak daleko, že jsem do půl roku věku dcery žehlila pleny po obou stranách, pak až do jednoho roku věku dcery po jedné straně (to už nemůžeš zažít, když jsou teď ty papírové ). Když jsem s dcerou přijela z porodnice, musela jsem noit na ústech roušku, kdykoliv jsem dceru vzala do náručí, abych ji nenakazila ( ostatních členů rodiny se to netýkalo),
a pod. Také jídlo - musela jsem ji krmit po 2 - 2,5 hodinách. Samozřejmě muselo být schváleno, co má mít na sobě na vycházku, kdy se má na tu vycházku jít a další a další. Třeba jsem nesměla ani dceru políbit. Došlo to tak daleko, že když jsem šla na prohlídku s dcerou k pediatrovi, šla jsem samozřejmě do ordinace s tou rouškou a pediatr se mne ptal, jestli jsem nastydlá. Já jsem řekla, že ne. Tak se mne zeptal, proč ji mám. Já jsem se jak pablb zeptala : " A to nemusím mít, pane doktore ? " Pod takovým tlakem svého nejbližšího okolí a pod neustálým ostřížím dozorem jsem si připadala úplně stejně jako ty. Trvalo až do té doby, než babička zemřela. Pak se to zlepšilo.Ale řeknu ti, že těch sedm až deset měsíců věku dítěte je fakt taková dost krizová doba,
já ji měla taky. Taky jsem si připadala jako totální , neschopný d**il, který se "neumí " postarat o dítě.
Ale to byl jen pocit, který ve mně permanentně vyvolávalo mé nejbližší okolí. Nenech se od nich zmagořit a zamindrákovat. Já jsem si s tím pak dost psychicky užila. Pořád mi připadalo, že bez něčí porady nebo nějaké konzultace s někým nejsem schopná nic udělat nebo rozhodnout.Hlavně mi vlastně nikdo nedovolil se rozhodovat samostatně a dělat něco bez důkladné porady. Ta porada končila vždy tím, že jsem musela udělat to, co chtěl někdo jiný. No a pak, když se moji rodiče odstěhovali, koukala jsem na svět jako "puk ". Taky jsem seděla v hnusné kleci, také s dítětem a z té klece také nebylo úniku. Já jsem jeden našla - začala jsem dálkově studovat vysokou školu a začala jsem jezdit do Prahy, takže jeden den v týdnu jsem měla "pré ". Zkus něco studovat. Když se budeš vzdělávat, budeš
podle mne "v kurzu ". Já tedy byla. Třeba to u vás doma taky zabere. Zkus třeba jednoroční nějakou nástavbu nebo nějaký kurz, samozřejmě s osvědčením o absolvování. Jestli ještě pořád bydlíš v Praze, tak tady je přece spousta možností.
Taky si můžeš po dobu studia nechat dítě pohlídat. Ono to vlastně chce přežít do toho jednoho roku věku dítěte. Pak sice začne běhat, ale už zase nebudeš tolik přivázaná ke kočárku. Nevím, co doma jíte, ale u nás se tenkrát vařilo pěkně po česku. Tu a tam se objevila časově nenáročná specialita zahraniční kuchyně. Dnes přece nemusíš trávit celé půldne u plotny. Já jsem k tomu všemu vlastně měla i nevýhodu, že jsme doma neměli automatickou pračku, ani pračku s ohřevem. Takže jsem denně vyvářela pleny ( asi tak
50 ks) a prádýlko na kamnech v hrnci, prala ve staré pračce, pak několikrát máchala, ždímala ve ždímačce, věšela na balkon a žehlila. Ještě jsem vařila, uklízela, studovala ... Dnes už bych to nezvládla. Taky mne nic nebavilo, ale já jsem se snažila si nějakou zábavu obstarat - třeba ruční práce - pletla jsem, vyšívala, četla a jiné. Takže seneboj, že jsi na tom takhle sama. Skoro každá ženská tohle prožívá, když bydlí pohromadě se svoji původní rodinou, a to i když má vedel sebe toho svýho mužskýho. Měli byste si ale na sebe s mužem udělat trochu času, jinak se odcizíte. Za mého mládí se mluvilo o tak zvané roční krizi ( dítěti byl rok) a tříleté krizi ( dítěti byly tři roky ) nebo pětileté krizi ( 5 let od sňatku nebo od začátku partnerského života ), tak se klidně můžeš připravit - funguje to dost spolehlivě. A hlavně si to všechno tak neber. Určitě to přežiješ a možná i ve zdraví. Pržím palec. KIK

Ahojky holky....už 10 měsíců trpím depresí...beru prášky,ale vysledky jaksi nepřichází. Mám 15 měsíčního chlapečka a už kvůli něj chci být v pořádku. :( Radovat se ze života tak jako vždy předtím...už jsem s toho hodně zoufalá. Někdy mám fakt pocit,že mi začne hrabat a že se zblázním :( Pořád se kontroluju,hlídám aby se to nestalo, už jsem s toho vyčerpaná.. :( Ale chci bojovat už kvůli mému synovi. Mohl by mi někdo poradit? Je mi 23 a mám život před sebou ...chci si tu mateřskou užívat nééé protrpět...prosííím ... :´(